Prózy Karla Kuny jsou v kontextu současné tuzemské tvorby výjimečným jevem, takřka zjevením. Na debutanta projevuje tento autor až neuvěřitelnou znalost spisovatelského řemesla; dokáže citlivě pracovat se složitým nástrojem zvaným čeština, ví, jak příběh vystavět, vypointovat, dokáže svým postavám vdechnout život. Navíc jej neovládá pouze potřeba zachytit své zážitky, názory, myšlenky a pocity; má výsostnou schopnost podělit se o ně se čtenářem. Nesmírně sympatický je také fakt, že vlastní texty Kunovi nejsou cílem, spíše prostředkem; i ty nejdrobnější útvary totiž přerůstají ve srozumitelné a především výstižné metafory. Řečeno krátce – na scénu vstupuje spisovatel.